Povězme si něco o tom, jaké jsou naše možnosti, abychom pronikli do světa představ N žáků? Řekněme si rovnou, že omezené. Žádná autopsie (vlastní zkušenost), žádná introspekce (sebepozorování) nám nepomohou, naopak zavedla by nás do slepé uličky. Můžeme je zkoumat behavioristicky - tj. zvnějšku.
Není už tajemstvím, že zrakové a hmatové vnímání mají k sobě velmi blízko, až tak, že 90% hmatových vjemů se promítá i do zrakového centra, jak o tom píše americký neurofyziolog na jedné webové stránce s názvem Vision, Navigation, Mobility and the Brain (Capter Eight) (zde) , kde lze načerpat více zajímavých informací!
Například tu, že až 50% lidského mozku souvisí se zrakovým vnímáním! (Celá polovina! říkají to Američani!)
A Helen Kellerová, která ztratila zrak v pouhých 18ti měsících, používala svoje zrakové centrum až do smrti - při pitvě se zjistilo, že NE-ATROFOVALO! (A to se dožila 88 let.)
Z toho pro mne plyne jediné! Kdo si jednou, byť v sebekratším časovém období před pozdějším oslepnutím, aktivuje zrakové centrum, které je nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným typem vnímání (+ představování) pro svoji nezpochybnitelnou dominanci a výjimečné možnosti zrakových představ, nikdy už své zrakové centrum nenechá "zahálet".
Co říká jeden velice zajímavý psychologický text (na webu) o některých vlastnostech představ?
"Stejně jako lze hýbat, atd., s vjemovými předměty, podobně lze operovat s vlastními představami; tyto operace se rozlišují do dvou kategorií:
1) nedestruktivní operace:
a) skanování představ
b) zooming - koncentrace subjektu na určitou část představ
aa) dle toho, zda skanujeme přední, zadní, levou, či pravou část představy
bb) v centru, v levém dolním rohu apod.
2) destruktivní operace:
a) vymazání určité představy nebo její části
b) rotace představ
c) zvětšení nebo zmenšení části představy
d) destruování části představ
e) roztržení představy apod."
(Zdůrazněno mnou j.p.)
Položme si otázku: Kterých operací bude schopno hmatové představování? Totiž takové, které nemá paralelní (a dominantní) podporu ve zrakových představách!! Poloviny?
Poprvé jsem si těch odlišností všimnul ještě jako vychovatel u nevidomých žáků, když se mi jich přihlásilo asi 10 do šachového kroužku: naučili se (na upravené šachovnici, s přizpůsobenými figurkami) rozestavit figury do základního postavení, a já jim zpočátku diktoval nějakou slavnou miniatůru. Bavilo je to. Ale byli mi podezřelí, když měli zkusit sami hrát! Zkrátím to. Nakonec šly všechny figurky dolů, na pole A1 si každý postavil černopolního střelce a dostali prajednoduchý úkol: Jak dostat střelce z A1 na A5? (S mezitahem na pole C3.)
(viz)
Hoši, samí hoši, seděli, a nikdo na to nepřišel! Po zbytek roku jsem jim už jenom vyprávěl perličky o nejslavnějších velmistrech.
Stále jsem slýchal o tom, jak někteří nevidomí hrají šachy na velice dobré úrovni! Jistě, ale jsou to bez výjimky osleplí později!
Když byl Karl Gauss maličký, začíná jedna půvabná historka o geniálním matematikovi, zadal žáčkům ve škole pan učitel samostatnou práci, aby mohl někam odejít. "Sečíst všechna čísla od jedné do stovky!"
Mladý Gauss odpověděl během chvilky, neboť si uvědomil, (t.j. uviděl vduchu!) že sečtením opačných prvků z řady čísel dostane vždy stejný výsledek: 1 + 100 = 101, 2 + 99 = 101, 3 + 98 = 101, atd., což dohromady dává 50 × 101 = 5050. Měl totiž mimořádnou matematickou představivost ! Všichni ostatní žáci se k výsledku museli pracně dopočítat!
Dejme kterémukoliv nevidomému žákovi TENTO ÚKOL:
Stojíš v budově pro II.stupeň na chodbě, zády ke dveřím od tvé třídy. Míříš na trojku (podle ciferníku). Nač budeš mířit, když přejdeš do sousední budovy na oběd, a v jídelně se natočíš do okýnka! (Vizte obrázek.)
Obrázek je ovšem dosti zjednodušený, hoch stojí na chodbě ve 2. patře, jsou tam tedy ještě schody (celkem 8 schodišť různé délky!), a těch obratů - když si to chce (musí) "spočítat operacionisticky"...
Kdežto vidoucí návštěvník si tutéž cestu projde 2x nebo 3x a už zná správnou odpověď na základě zrakové představy, VHLEDEM, jak říkají psychologové (jednomu způsobu řešení problémů). Takže já, vidoucí (a využívající zrakové představy), mám na to odpověď hned. Budu otočený na dvanáctku, že.
Ve srovnání s N my vidoucí, ale i OP, jsme takovými malými Karlíky Gaussy, že.
Ne že by ve zrakové představě neproběhlo několik operací (budovy si představím zmenšeně - zooming - aby se mi vešly "pod víčka", pak si celou představu fixuji, a už mě budou zajímat jen dva směry - budovy jsou do "L".)
Nevidomý od narození bude vždy trpět mimo jiné absencí představy souřadnicové sítě, i když ho sebekrásněji "poučím" - - - to je zamilované slovo jiného pseudoodborníka, Jesenského, který se sám opakovaně ve svých inflačních textech pochválí, že prostě předem nevidomého poučí, co tam vlastně "vidí" (hmatem, že), a stále ještě u nás platí za největší kapacitu v oblasti tzv. tyflografiky, která má nejstručněji - podle Jesenského - řečeno, snižovat informační deficit slepců!
Nikdy k tomu nedošlo, a to už o tom Jesenský píše půl století.
Jaký je to nesmysl, který kromě autora nikdy nikomu k ničemu nepomohl (on získal profesuru a vydal o tom spoustu různých prací, jistě dobře honorovaných, ale to je vedlejší, co zamrzí, je, že je velmi oblíbený mezi pedagogy a žáky, pracujícími na diplomových pracech, seznam prostudované literatury u každého z nich čítá nejméně 5 Jesenských, a to "vypadá dobře" - co na tom, že ho nepřečetli ani jedni ani druzí! Ale o tom pojednám samostatně!, jako kdyby nikdy neslyšel o tzv. VERBALISMU.
Verbalismus slepců je obecně známý jev, zpracovaný však trochu ledabyle, protože doposud popisoval symptomy, nikoliv však kauzalitu: tou je - ať už to taky u nás konečně zazní - totální a SETRVALÁ absence zrakových představ!
Pedagogové jistě popíší správně verbalismus jako záležitost, kdy nevidomí hovoří docela zasvěceně o věcech (ale i pojmech), bez porozumění, tak jak se to načili, což je do jistě dobře a žádoucí, ale podle pedagogů chyba je jenom v tom, že např. červené rajské jablíčko nikdy nemohli vidět, tak je tzv. "poučím" a JE TO! Ale když např. ukáži děcku ředkvičku, na otázku, jakou má barvu, dříve či později - bez poučení - řekne správnou barvu, A O TOM TO JE! Nevidomého z toho jaksi takto nikdy zkoušet nepůjde , ale to je (barva) jenom jedna charakteristika zrakového vnímání! Tak ho "poučím", a tak dál, a upadnu do iluze, že slepota, znemožňující poznávat předměty (celé zrakové vnímání má své gros v poznávání "předmětů, jak píše kromě jiných báječný psycholog C.J.Adcock /Základy psychologie, č.1973!/, čímž si kódujeme, t.j. osvojujeme okolní svět...) je vpodstatě záležitostí kvantity, a tak mu předkládáme co nejvíc předmětů, domnívaje se, že když si to ohmatá, a dozví se, jakou co má barvu, tak už má tu správnou (t.j. podobnou té naší) představu! Bohužel, věc se má tak, že jde o problém, bohužel, kvalitativní. Jeho zrakové centrum je a zůstane - vyprázdněné...
Na str. 165 v Adcockově hutné knize se píše doslova: "Člověk od narození slepý nikdy nemůže mít zrakovou představu objektu, ani existujícího objektu, jako je například židle." Bác, a je to.
Jak prosté. Ale to je pro speciální pedagogy jakoby prokletí - chovají se k hlubšímu studiu psychologie přezíravě - a přitom ona je a měla by i pro ně být - MATKOU VĚD! (Spokojí se tím, že něco povrchně pochytí - a myslí si, že s těmito "rozumy", vlastním rozumem nezpracovanými, vystačí.)
[Příkladů by se našla celá řada: Dovoluji si jenom jednu malou odbočku! V 80. letech minulého století byla zase v etopedické branži veliká móda (nijak to dále nezkoumám, ale podle jistých signálů soudím, že to "frčí" dosud) - nejroztodivnější techniky pod společným jmenovatelem PSYCHOTERAPIE! z knihy vynikajícího psychoterapeuta, který je uctíván až jako guru ve svém oboru, dr. Standy Kratochvíla, vyčetli ledabyle pár "špeků", a s těmi vyrukovali na chovance/svěřence! Zcela jim uniknul ten prostý fakt, že cílová skupina (klientů v PL Kroměříž) se drobátko liší... Co zabírá na neurózy (v PL), nejde už s úspěchem aplikovat na psychózy (rovněž v PL) a vůbec ne na psychopaty v Diagnostických ústavech. (Mají hezké pojmenování: moral insanity.)
Psychopat je vůči veškeré terapii naprosto rezistentní - kladl nám na srdce v Kroměříži dr. Stanislav Kratochvíl, když jsme tam praktikovali jako studenti 3. ročníku psychologie v tom neskutečně blahém roce 1968... Takže psychoterapeutické metody v pasťáku je něco jako samoúčel - rituální taneček k sebeuspokojení personálu - a taky na vytření zraku nějakému inspektorovi - který zpravidla nerozumí ničemu... a tak bývá docela nadšen. Omlouvám se za možná zbytečnou, ale ne nepatřičnou exurzi.]
Považuji za nezbytné trochu detailněji se zabývat - možná trošku paradoxné - hlavními specifičnostmi jevu, zvaného ZRAKOVÉ VNÍMÁNÍ A PŘEDSTAVOVÁNÍ - nastudoval jsem k tomu značné kvantum psychologické literatury, bez čehož se dobrat ke kvalifikované oponentuře sebevědomých (až samolibých) psavců o našich stejných tématech - nebylo možné...
Jesenský, když se pustí do krátkého tzv. "teoretického výkladu" o rozdílech mezi zrakovým a hmatovým (slepeckým) vnímáním, oblaží nás prostopravdou:
zrakový vjem je globální, hmatový je parciální - už na tomto je vidět, že o problému nic neví, pracuje totiž metodou -To si domyslím někde doma u kafíčka v křesílku! Ale aby zvedl zadek a zašel někam do knihovny? NE.
Čili jeho spekulativně mechanisticky (což je výraz, mezi psychology považovaný za těžký odsudek, ba urážku) utvářená domněnka (když zavřu oči, taky jsem slepý, a mechanicky to přenesu do uvažování o N) je zkrátka VADNÁ.
Výstižná charakteristika ZRAKOVÉHO VJEMU je to, že je tzv. SIMULTÁNNÍ -
(JEN STRUČNĚ: NEHYBNÉ OKO JE SLEPÉ, PROTO NEUSTÁLE VYKONÁVÁ KMITAVÉ MIKROPOHYBY, A TO I PŘÍ PŘEDSTAVOVÁNÍ POD VÍČKY - s využitím tzv. zoomingu, který už známe - pod víčka se nám pohodlně vejde celý panelák, který v reálu obhlédneme jen s otáčením hlavy, zaměřte se na to jeden každý sám, doma, v křesílku.).
HMATOVÝ VJEM JE V KAŽDIČKÝ OKAMŽIK, PŘI POHYBECH RUKY, TZN. OHMATÁVÁNÍ, TZV. SUKCESIVNÍ, POSTUPNÝ - výraz parciální (dílčí) odkazuje neprávem už na celek (pars pro toto, což značí doslova část za celek, že).
Wiener o celém problému ví taky hodně: "Slepota prostě zpomaluje", obšťastní nás např. v paskvilu jménem "Základy komunikace se zrakově postiženými" ((zde), paskvil je to i proto, že si dal toto motto:
Nejšťastnější bychom byli,
kdyby naši pomoc nikdo nepotřeboval...
Jsme ale velmi rádi, že těm, kdo ji potřebují,
se jí dostane na profesionální úrovni.
(TO ABY SE NĚKDO NEDIVIL, KDYŽ TO BUDE ČÍST A ZÍRAT, ŽE JE TAM VŠECKO JINÉ, NEŽ STRÁNKY O KOMUNIKACI!)
no - jako komunikaci si Wiener představuje např nasedání do automobilu, nebo procházení dveřmi - vždy za pomoci průvodce, který by měl být jím proškolený (to je podmínka, jinak tyto dva úkony slepý člověk prostě nezvládne) a další chuťovky, takže to motto bylo dle W. nezbytné, protože kdyby to někdo náhodou chtěl reklamovat, při zmínce o jeho profesionalitě si to nabeton rozmyslí. Ostatně, koukněte se na to sami, něco takového se jen tak nevidí!
A přitom nepřehlédněte, kdo všechno na těch celkem asi deset stránek, nafouklých mnohými ilustracemi (a hned ve dvou vydáních!) přispěl. On prý neumí finance!!!
Mně osobně se nejvíce líbí, když Vám poradí, že když jste s nevidomým v restauraci a on honí po talíři nějakou flákotu masa, abyste se na to raději nedívali! To prostě nemá - od profesionála - chybu!
(cituji)
"... vážným problémem se však pro něj může stát neustálé zasahování do konzumace jeho jídla radami (byť jistě velmi dobře míněnými). Pokud jde o osobu nám velmi blízkou, které cítíme silnou potřebu pomoci, je v těchto situacích lepší dívat se jinam..." tak je to doslova. Shrnu to do dvou slov: KRASOMLUVA, BALAST...
Třeba říct mu, máš to maso na šestce, či devítce, což by byla celkem zcela banální rada, kterou si osvojí od kolegů každá vychovatelka cca za 14 dní práce ve slepecké škole, a na což každý nevidomý žáček dobře slyší, neboť patří ke školnímu vzdělání znát ciferník hodin - od profíka neuslyšíte.
To se raděj otočí zády, a stopuje na hodinkách, jak moc ta "slepota zpomaluje", že ano.
AVŠAK POKROČME DÁLE: [v připravované knižní verzi těchto mých poznámek samosebou už tyto "profesionální psavce" (přiživující se na lidském neštěstí, aniž by pro ně znamenali sebemenší přínos) vynechám, to jen tady mi to nedá - a nakonec, BLOG TU ZŮSTANE...]
Tedy, jaké jsou další roztodivné a vyjímečné specifičnosti zrakového vnímání, o něž je N ochuzený, a jichž se podvědomě pracující mozkovna "osleplého později" za žádnou cenu NEVZDÁ! Pojednám pasáže z psychologických knih (prostudoval jsem je za vás), v nichž je vyčerpávajícím způsobem objasněno, jak je možné, že lidské oko, snímající na sítnici objekty toliko dvojrozměrně, dokáže dosáhnout toho, že je "vidíme" trojrozměrně, jenom co nejstručněji (případného hlubšího zájemce mohu po jím projeveném zájmu - projeveném např. ohlasem na tento záznam - odkázat na literaturu, i když soudím, že pro naše potřeby pár citací zestručněných, pokud to šlo, z Adcocka dostačí, jako např. tento): "Lidé se velmi liší v tom, do jaké míry dovedou vyvolávat představy různého druhu; pokud ale nečetli psychologické knihy, anebo o těch věcech hodně nepřemýšleli, potom se budou domnívat, že takové, jaké mají sami, mají i ostatní."
Opakovaně se o schopnostech vnímat zrakem tak, jak to - bez přemýšlení - probíhá u každého z nás vidících, zdůrazňuje klíčová role zkušenosti, tedy paměti (opakované nacházení již prožítého, zažitého).
Mohu snad uvést mé první setkání se s tímto problémem. Jako mladému študáčkoví psychologie nám ve škole pověděli, že kdybychom poprvé v životě uviděli např. strom, zdál by se nám dvojrozměrný, placatý - ostatně, v divadle v kulisách je právě takový, co? Trik se stínováním, že, a samotný zrak nám třetí rozměr neodhalí.
Profesor Nakonečný popisuje případ člověka od narození slepého, kterému později operativně vrátili zrak. Trvalo to dobu, než se naučil vidět! A prošel různými stadii - zpočátku rozlišoval jenom nějaké kontury, tedy žádný třetí rozměr, atd.
[Chci jenom říci, že dosavadní metodici tyflografiky (Jesenský), prostorové orientace nevidomých (Wiener), prostě - nebyli právi svého úkolu, jehož řešení tak slavně deklarovali! Jsou to, abych byl slušný, SAMOLIBÍ NEDOUKOVÉ... a oba skončili fiaskem]
Chci v tomto rozsáhlejším článku obě tato - ostatně splývající - témata, pojednat jednou provždy komplexně a tak aby se konečně dostala na úroveň vědeckosti, doposud to bylo - jenom takové jalové tlachání, což nejlépe dokumentuje jejich verifikace v praxi. Žádná totiž rada ať už jednoho, či druhého, či třetího (Petra Červenky, takto Wienerova fámulusa - děvečky na špinavou práci - který s W. pomocí "spáchal" publikaci a s W. pomocí ji vydal - opět s přispěním MŠMT - s názvem Mapy a orientační plány.pro zrakově postižené /dojde i na ni/ nikdy neobstála v praxi - což předznamenává následující téma!) NIKDY NEZAZNAMELA JAKOUKOLI POZITIVNÍ ODEZVU V PRAKTICKÉM ŽIVOTĚ N!!!
CO TAKHLE "ROTACE PŘEDSTAV"?
Člověk vidoucí, například někam autem jedoucí (abych si i zaveršoval), např z místa A do místa B, a přitom vědoucí, že se zase bude vraceti, bude to míti na paměti, i orientační místa si hledati. Pravděpodobně trefí, i když bude chvílemi na rozpacích, jede-li zpět opravdu správně, ale pak uvidí něco, co se mu - až na místě - připomene /jedu správně, tady to znám!/: Psychologové znají jedno trochu hierarchicky nižší stadium učení, tzv. zapamatování si (třeba látky ke zkoušení: subjekt zkoušený řekne, já bych to věděl, ale kdybych si mohl vybrat z více alternativ, z hlavy si nevzpomenu - jde o jev tzv "znovupoznání"... řidič taky před sebou nevidí celou trasu nazpátky, ale přesto tam dojede, díky znovupoznávání, na několika sporných místech. Celkově však, když se měl vracet, proběhla mu v hlavě tzv. rotace představy. Vyvstává otázka, jak je to s rotací představ (při hmatovém vnímání) N?
Mám jeden (reprezentivní jen částečně, vždy je tady otázka statisticky významného vzorku) experiment provedený asi u dvaceti N žáčků: (víc k dispozici nebylo);
Výchozí mojí myšlenkou bylo zkoumat útvar, o němž každy zasvěcený ví, že jej nevidomí standardně znají: je to základ Braillovy abecedy, tzv. ŠESTIBOD.
Vypadá takto ( číslice po stranách označují jednotlivé body, tak jak se to děti učí, ne řádky, sloupce).
Nevidomé dítě ve speciálních školských zařízeních (t.j. už od mateřské) procvičuje na tradičních hnatových pomůckách hmatovou citlivost, směřovanou k šestibodu. jsou na to různé POMŮCKY, dřevěné útvary, postupně od větších k menším, vždy připodobňující "náš šestibod", standardně jsou to potom v první třídě tzv. kolíčkové kreslenky, kolíčky už jsou menší-kovové, zastrkují se do otvorů v kreslence (což je taková deska formátu A3), s nimiž si učitelky - elementaristky dosyta "vyhrají". Vyustěním je výuka vyhmatávání písmen Braillovy abecedy, vytisknutých (doslova, neboť vytlačených) do tvrdšího papíru - každý bod = malý výstupek v papíře.
Poměrně záhy se každé malé dítě ve škole naučí číst Brailla..!
ÚVAHA BYLA NÁSLEDOVNÁ: ŠESTIBOD JE PROSTOROVÝ ÚTVAR, KTERÝ VŠICHNI N
- standardně znají!
- standardně znají!
Jednou z těch pomůcek je takový asi 10 cm dlouhý hranolek, složený ze tří otáčivých částí, tak jak jsou v šestibodu tři dvojice (řady) bodů. Otáčením lze nastavit jakékoli braillské písmeno - každá část má čtyři plochy, na níž jsou buďto 2 body (vedle sebe, nahoře by to byly body 1 a 4), dále buď jeden bod vlevo - bod jedna, nebo vpravo - bod čtyři, nebo prázdná plocha. A tak i v prostřední, i dolní otáčivé části.
Pro úplnost (pro zajímavost) vizte, jak vypadá celá braillská abeceda:
Pracoval jsem s tím hranolkem: nastavil jsem na horní stěnu braillské písmeno T. Vypadalo to takto:
Každý žák si to osahal, přečetl správně, a pak jsem mu položil prsty na boční stěny, aby přímo zažil otáčení kostky o 180 stupňů - vzhůru nohama.
OTÁZKA PAK ZNĚLA: JAK SE TO PÍSMENO "T" ZMĚNILO?
/Poznámka: když jsem to dával vzorku vidících, kolem 90% odpovědělo správně: "Nijak!, obraz zůstane stejný."
AVŠAK AŽ 90% NEVIDOMÝCH ŘEKLO:
TEĎ JE Z TOHO PÍSMENO "Ť".
To však ale vypadá takto:
BRAILLSKÉ "Ť" vzniká převrácením kolem horizontální osy, jinak řečeno - zrcadlově!
DOPADY TOHOTO OBJEVU PRO POCHOPENÍ "N" PŘI PROSTOROVÉ ORIENTACI JSOU ZCELA - ZÁSADNÍ!!
(BUDE DOKONČENO)
Žádné komentáře:
Okomentovat